Dá se předpokládat, že jestli nejste vyslovení peciválové, už jste byli někde v cizině. To je pro našince možné a stále možnější. I za socialismu jsme aspoň omezeně do ciziny cestovat směli, byť většinou jenom do takzvaných spřátelených zemí, a po sametové revoluci se nám počal otevírat svět, který jsme si mohli a můžeme dopřávat, seč nám jenom síly a peníze stačí.

Poznali jsme tedy blízké a pak i stále vzdálenější a vzdálenější zahraničí, a je mezi námi celá řada těch, kteří procestovali neskutečný světa kraj. A třeba při takových cestách i někde zakotvili a strávili tam určitou etapu svého života. Což už je dávno také možné, protože jsou země, kde jsou našinci vítaní, a náš stát už dávno nemá někoho takového za zrádce, který se ohavně provinil opuštěním své vlasti.

Nenajdeme tedy zřejmě mnoho míst, kde by doposud nestanul nějaký Čech. Musí to být hodně špatně vypadající a problematická místa, aby se jim všichni našinci vyhnuli. Snad jenom naprostá chudoba, války a podobné konflikty nebo riziko hodně závažných nemocí může našince odradit od cest za poznáním cizích krajů.

Kdybych se vás zeptal, kde už jste byli, zřejmě byste mi dokázali vyjmenovat nejednu zemi. Nebo byste uvedli třeba i jen jedinou cizí zemi, to ale tu, kterou jste si zamilovali natolik, že se do ní neustále vracíte. Protože platí rčení, že ‚podle sebe soudím tebe‘, a i já jsme právě takový. I já jsem poznal spoustu zemí. A spoustu dalších jsem aspoň přeletěl na rok co rok se opakující cestě do země, kterou mám hned po své vlasti nejraději. A která leží pomalu až na opačné straně světa.

A pokud snad takoví nejste, měli byste s tím podle mě něco udělat. Měli byste se také někam podívat. Protože kdo chvíli stál, už stojí opodál. A kdo nepoznává nic nového, ten logicky zakrňuje. Protože naše zem není pupkem světa. A inspirace odjinud se hodí.